Mokele mbembe
Před dvěma sty miliony lety byla Země subtropickým skleníkem, plným podivných a děsivých tvorů. Neexistovali žádní lidé. Jenom několik málo savců tehdy začalo zvedat hlavu, byla to většinou malá, rejskům podobná stvoření, která byla snadnou kořistí. Přečíslovaly je tisíce různých druhů dinosaurů. Tito tvorové naplňovali vzduch i moře. Potulovali se po lesích i pouštích. Plavali v oceánech i řekách se sladkou i slanou vodou. Desítky milionů let zcela dominovali všem ostatním formám života. Ve srovnání s nimi jsme zde jen velice krátký čas. Náhle a záhadně jejich nadvláda skončila. V čase, který byl z geologického hlediska pouhým mžikem oka, miliony a možná i miliardy těchto zvířat zahynulo a zanechalo zde pouze své zkamenělé vizitky, aby dosvědčili jejich existenci a možná posloužili jako varování nám savcům.
Ale vymřeli dinosauři doopravdy, nebo někde v nejzapadlejších a nejtemnějších koutech naší planety dosud přežívají zbytky zástupců této kdysi velkolepé živočišné rasy? Existuje překvapující množství důkazů, které naznačují, že by tomu tak mohlo být.
Nedávno vzbudily pozornost pověsti o tom, že v odlehlých bažinách afrického Konga žije malá skupinka přežívajících dinosaurů. Tyto pověsti se vyskytují od nejranějších dob podobných průzkumů, ale i z dob říše Římské.
První informace týkající se spatření tohoto záhadného tvora byla publikována roku 1776 v knize abého Lievaina Bonaventury Proyarta z francouzských misií. Pročítáme-li tyto zápisky, setkáme se s podivným tvorem a dočteme se i o nálezu jeho stop s patrnými drápy v pralese. Jejich účastníci objevili stopy v průměru jeden metr veliké, což by odpovídalo obludě velké nejméně 7,5 metrů. V době sepsání této knihy ještě oficiální věda neměla o existenci dinosaurů nejmenší tušení, takže těžko můžeme obviňovat pisatele z podvodu.
Na počátku 19, století domorodci ukázali obchodníkům kresby na stěně jeskyní, které zobrazovaly tvora, který tyto stopy prý zanechal. Tvrdili že je velice vzácný, ale že stále ještě existuje. Nejslibnější lokalitou byla vytipována Likouala - zapadlý kraj plný močálů a říček, kterou poprvé navštívil a podrobně prozkoumal kapitán von Stein v letech 1913-14. Ten si dal tu práci a shromáždil od domorodců pověsti o takzvaném mokele mbembe.
O tomto živočichovi se tvrdí, že žije v malých tůních nebo v blízkých jeskyních. Je přísným vegetariánem, požírá liany zvané molombo, rostoucí na břehu říček a řek. Očití svědkové uvádí, že nestvůra je velká jako slon a má hladkou hnědou či šedou kůži, dlouhý ohebný krk a jeden velmi dlouhý zub či roh. Ve zprávách se dále uvádí, že tvor zabíjí domorodce, ale ne proto, že by byl útočný nebo masožravý ale stává se tak, když se vynoří z jezera a jeho mohutný ocas zasáhne člun. Nebo rozvlní vodu tak že vlny zaplaví člun což stojí některé domorodce život. Von Steinova expedice však žádné takové zvíře neviděla, našla však jeho stopy, a to její členy přesvědčilo, protože pověsti si navzájem neodporovaly. Když v dalších leteh do oblasti příležitostně pronikly další vědeckovýzkumné týmy, sběr pověstí pokračoval.
Tvor je nazýván Mokele Mbembe, v Gabunské oblasti toto zvíře domorodci nazývají jago-nini nebo amali. Je více než pravděpodobné, že Mokele mbembe není úzce vázán jen na jednu oblast, neboť již byl spatřen v bažinaté oblasti Likouala v dnešní Republice Kongo, v Gabunu, v Kamerunu dále se prý vyskytuje ve Středoafrické republice. Zde je nazýván diba, songo, bandigui, ngakula-ngu nebo guaneru.
V únoru 1980 dorazila do Likoualy výprava vedená kryptozoologem Royem Mackalem z biologického oddělení chicagské university. Mackal a jeho tým zaměřil své pátrání výlučně na dinosaury. Ve vesnicích v okolí města Epena mluvili s očitými svědky. Tvor je prý v některých případech dlouhý až 12 metrů. Mackal se doslechl, že těch několik málo zbývajících tvorů se vyskytuje v oblasti jezera Tele. V roce 1959 prý dvě tato zvířata narušovala svými přesuny z řeky do jezera a zpátky rybolov tlupě Pygmejů. Ti postavili zátarasy do kterých jedno ze zvířat chytili. Po velkém boji se jim podařilo tvora zabít. Porcování tvora jim trvalo dlouho neb měl dlouhý a svalnatý krk. Jeho kostra prý leží v ústí jedné z říček jezera.
Po expedici profesor Mackal prohlásil, že je přesvědčený, že mokele mbembe je skutečnost a že jich zřejmě přežívá už jen velmi málo a je důležité získat důkaz nebo celý exemplář dřív, než všichni vymřou.
V říjnu 1981 se sem vrátil v doprovodu dalších výzkumníků včetně antropologa Richarda Greenwella a geologa Justina Wilkinsona. Ukázalo se že získat povolení do oblasti je vzhledem k politické situaci nesmírně obtížné a ne všichni domorodci jsou vůči cizincům přátelsky nakloněni. O některých kmenech v blízkosti jezera Tele se traduje že jsou kanibalové. Bez těsné spolupráce s místními lidmi by ovšem vůbec nebylo možné tuto náročnou cestu uskutečnit. Další rizika členů výpravy zahrnovala všechno možné - nemoci, velké kočkovité šelmy, krokodýly, hady a zabijácké včely.
Expedice přes všechny neuvěřitelné problémy a prvopočáteční smůlu vyrazila, avšak nedosáhla jezera Tele, protože průvodci dospěli k závěru, že čtyřdenní pěší výprava je příliš nebezpečná. Přesto měli členové výpravy zato, že svého úkolu téměř dosáhli, neboť zaslechli mohutné cákání vody a našli nevysvětlitelné tunely vyšlapané v křoví.
Expedice též dokázala, že oblast je geologicky totožná s obdobím křídy, kdy toto území obývali býložraví dinosauři připomínající mokele mbembe. Členové výpravy se živili opicemi, ovocem, hady, rybami a divokými bobulemi. Expedice přivezla 3000 diapozitivů a spoustu svědectví ale bohužel žádný konkrétní důkaz o existenci zvířete.
V té době se na vlastní výpravu vydal i americký dobrodruh Herman Regusters, který domorodce přesvědčil, aby ho s manželkou a několika vědci z Konga doprovodili k jezeru Tele. Zde pak 29, října 1981 podle jeho zprávy "všichni členové expedice kromě fotografa" spatřili, jak z vody mokele mbembe vynořuje dlouhý krk dinosaura. Potom několik minut sledovali, jak tvor pluje přes jezero. Regusters oznámil světu, že tento tvor byl bezpochyby dinosaurus. Podobal se brontosaurovi, dlouhokrkému tvoru s mírnou povahou, populárnímu ve fantastických filmech. Byl však menší a to mnohem menší. Podle Regusterse vypadal spíš jako vyvynutější atlantosaurus. Fosilní nálezy atlantosaura naznačují, že byl pravděpodobně posledním přežívajícím dinosaurem v oblasti Konga, což by tuto doměnku podporovalo.
Po návratu do Chicaga se Dr. Mackal snažil získat více finančních prostředků na další expedici ale Konžané též nelenili a počátkem roku 1983 vyslali do Likoualy vlastní expedici. Ne náhodou ji vedl Dr. Marcellin Agnagna ze zoologické zahrady v Brazzaville. Doprovázel již Mackala při expedici v roce 1981, takže představoval ideální volbu a mohl využít všechny poznatky získané Mackalem. Agnagna si vytýčil za cíl výpravy vrátit se se zdokumentovanými důkazy o existenci mokele mbembe. Výsledkem expedice však byl jeden z největších kryptozoologických sporů v dějinách mladé vědy.
Jednoho dne na počátku května 1983 se jeden z domorodců umýval v jezeře Tele a dinosaurus se vynořil. Anagna se nacházel nedaleko a filmoval opice. V kameře mu zbylo už málo filmu, avšak po výkřicích se rozběhl ke břehu. Bylo to tam - mokele mbembe v životní velikosti asi 150 metrů od břehu daleko. Anagna byl přesvědčený, že se mu naskytla životní příležitost, nevšímal si pokřiku domorodců aby utekl a běžel k obludě. Vkročil do vody na okraji jezera, zamířil kameru na zvíře a nechal proběhnout poslední minuty filmu. Tvor byl červenavě hnědý. Jeho krk se tyčil jako žirafí, takže mohl spásat molombo z vysokých stromů u vody. Agnagna se dostal dost blízko nato aby viděl že oči tvora vypadají jako oči krokodýla, ale nebylo vidět žádné zuby. Z té části těla, která vyčnívala nad vodu, odhadl že tvor je menší než se počítalo - asi patnáct stop, což je 4,5 metru.
Byl to bez pochyby živý dinosaurus. Když se Agnagna brodil dál, narazil na hlubokou vodu, takže se musel zastavit a s tichým úžasem hleděl na dinosaura. Ten se dál slunil a ignoroval přihlížející lidi. Po dvaceti minutách to přestalo dinosaura bavit a opět se ponořil pod hladinu jezera.
Po návratu Agnagna trval na tom, že viděl živého dinosaura a oznámil světu: …dá se s určitostí říci, že zvíře, které jsme viděli, byl mokele mbembe. Byl naprosto živý, je to druh žijící v bažinách Likoualy.
Film však naneštěstí skončil katastrofální mazanicí. Agnagna filmoval opice s transfokátorem nastaveným na maximální přiblížení, aby získal detailní záběry, a když se brodil k mokele mbembe zapoměl kameru přiostřit a nově seřídit. Několik lidí pořídilo záběry ze břehu, ale těch několik týdnů horka a vlhka, než se výprava vrátila do Brazzaville přežil jen jeden film. Když ho vyvolali, byl prázdný. Někdo nechal v tom rozrušení nasazenou krytku objektivu.
Když se Roy Mackal setkal v listopadu 1983 na konferenci v Nebrasce s Jenny Randlesovou, řekl jí, že Agnagna nad tímto strašným zklamáním vyjádřil nesmírnou lítost a prohlásil: …bude jistě těžké přesvědčit lidi, protože jsem nepřinesl záběry…
Ale přísahal že se tam vrátí a záběry přinese. Když se Jenny vrátila do Británie vyprávěla tento příběh svému příteli Billu Gibbonsovi. Bill Gibbons je dobrodruh, bývalý armádní specialista na přežití v extrémních podmínkách. Jejich rozhovor měl dalekosáhlé následky.
Brzy nato co Randlesová řekla Gibbonsovi o Mackalových výpravách za dinosaury, jeden z jeho přátel získal velké finanční prostředky. Gibbonse kryptozoologie vždy přitahovala a tak svého kamaráda přesvědčil aby peníze věnoval na výpravu a velké dobrodružství. V čtyřčlenném týmu však nebyl žádný vědec, což sebou neslo jisté problémy a několik vědců vyslovilo názor, že nejde o vědeckou výpravu.
Profesor Mackal jim ale pomohl a sám sháněl finance na další výpravu. Dohodli se, že Britové se vypraví z Anglie koncem roku 1985 a opustí Kongo v březnu 1986, kdy dorazí výprava Mackalova. Tak bude oblast pod dohledem po řadu měsíců a bude větší naděje na získání konkrétního důkazu. Gibbonsova expedice se snažila zajistit si podporu sdělovacích prostředků a financování z prostředků na vědu, avšak s omezeným úspěchem. Bill Gibbons byl plný sebedůvěry, zvláště poté, co svoji osobní účast na výpravě přislíbil Dr. Agnagna.
Brazzavillský vědec byl odhodlán odčinit své zesměšnění s fotografickým fiaskem. A jak Gibbons zdůraznil znamenalo to, že mají k dispozici to nejlepší z obou světů - trénované specialisty na přežití a doprovod vědce který dinosaura pozoroval.
Expedici se však bohužel nedařilo. Změněná politická situace způsobila problémy a většina peněz z rozpočtu padla na úplatky vládní struktuře jež nahradila úředníky kteří již expedici schválili. Také Dr. Agnagna si svou účast rozmyslel a nedovedl je na místo, kde obludu před třemi lety fotografoval a natáčel. Expedici se tedy dinosaura chytit nepovedlo, třebaže našla nové svědky a další stopy.
Domorodci se tvora tak bály, že nechtěli odvést Gibbonsův tým hlouběji do džungle, pokud nedostanou velké finanční odměny, které si expedice nemohla dovolit vyplatit. Finanční problémy a změna politické situace poškodili i Mackalovu výpravu ještě dřív než začala. Nová vláda trvala na tom, že tvor má být chráněn, a pokud na něj expedice narazí, nesmí se pokusit o nic víc než ho z dálky filmovat.
Pravděpodobnost objevení skutečného dinosaura je ovšem stále značná. Koncem roku 1992 Bill Gibbons zakončil roky příprav a vypravil se na šestitýdenní výpravu KONGO 2. Cílem bylo vytvořit zázemí pro budoucí expedici, která bude spojena s humanitární pomocí, výměnou za léky a stejně zoufale potřebné potraviny. Po návratu do Británie začátkem roku 1993 Gibbons začal s přípravami na velkou výpravu za dinosaury.
V letech 1987 - 1992 uskutečnilo Japonsko se skvělou technikou dvě výpravy k jezeru Tele a té druhé se podařilo natočit zajímavý objekt pohybující se vodami jezera. Film byl vysílán médii celého světa. Kamera umístěná na malém letadle zachytila ve vodách jezera pohybující se předmět. Ovšem ani tento film existenci tvora jednoznačně neprokázal a tak si na případné odhalení budeme muset ještě nějaký čas počkat.
Nemenší záhadou je nález obratle, jehož stáří bylo metodou C-14, určeno na 5600 a při druhém pokusu na 9600 let, což je doba lidí, nikoliv dinosaurů. Mokele mbembe totiž zdaleka nejvíce připomíná vymřelou skupinu tzv. sauropodních dinosaurů, kteří se zde proháněli v druhohorách a byli jedním z nejúspěšnějších typů těchto obrovitých tvorů. Není bez zajímavosti, že na Zemi žili po dobu 120 milionů let, a podle posledních nálezů z Jižní Ameriky přežili ještě do třetihor. Deštný prales v nížinách sice v době třetihor zasahoval dále na sever, nicméně životní podmínky se od těch dob změnily jen pramálo a tak není vyloučené, že máme co do činění s přežívajícím sauropodním dinosaurem.
U lochnesky jsem nevěřící Tomáš, ale tady vidím obrovskou šanci na úspěch. Byla by to paráda vidět skutečný Jurský park bez počítačové animace. Doufejme pouze, že vědci se nezačnou zajímat o tento fenomen příliš pozdě.